Co takhle další šílenost na kole. Učitelé ty se mají. Dlouhá dovolená, musím tedy něco podniknout. Zkusím dojet do Sarajeva. Balím věci na kolo včetně stanu, spacáku a karimatky, náhradní oblečení… A hurá. Navigace mi ukazuje 1150km. Vyrážím v neděli ráno, tak to mám nejraději.

     Cesta pěkně ubíhá, jen se stala taková nepříjemnost, praskl mi drát v zadním kole. No nic, je neděle pokračuju dál a dojíždím po 250km k Moravskému Krumlovu. Kemp široko daleko není, proto nepohrdnu penzionem za 600Kč. Ráno vyhledám cykloservis, kde mi pán na počkání za 100Kč vymění drát a přecentruje kolo. Přes Rakousko přijíždím navečer do Bratislavy. Počasí přeje, proto pokračuju v jízdě. Všichni mi radí, ať jedu do Šamorína, tam prý je ubytování habaděj. Jo, bylo. Ale vše obsazené, kempy na druhé straně Dunaje, zbývá hotel Samaria. Volno mají, při nabízené ceně 80€ se dost kroutím, ale potřebuju sprchu a dobít mobil a navigaci a vyprat oblečení. Pod klimatizací jsem se pěkně vyspal a zanedlouho vjíždím do Maďarska. Čekají mě nekonečné roviny a pekelné vedro kolem 35 stupňů. Ve městě Tata v hospůdce s plzní se seznamuji se dvěma Moraváky, kteří míří na Balaton. Večer si vytipuji kemp, strašidelnou cestou dojíždím k místu, kde žádný kemp není. Další je za 20km. Bohužel, ten je zrušený. Jsem bez jídla a pití, ale tu se zjevuje penzion s restaurací. Maďarsky umím jen asi 10 slov, naštěstí se vždy objeví někdo s němčinou. Na konci čtvrtého dne po 800km jsem na konci Maďarska. Hledám nocleh, samozřejmě kemp zavřený. Místní mi doporučují ubytování v hotelu za 40€ a to se neodmítá. Nikdy jsem nebyl v Srbsku, tak aspoň na 20km tam nakouknu. Celníci jsou důslední, prohledávají auta, mě nechávají rychle projet. Za hodinu hledám z cyklostezky cestu do Chorvatska. Nade mnou je hlavní silnice, tlačím kolo strání na ni. Otáčím se a zjišťuji, že za mnou je srbská celnice. Právě jsem překročil nelegálně srbské hranice. Za chvíli jsem v Chorvatsku, kde mně celníci snad 10minut lustrují občanku, mám docela nahnáno, nechci do vězení. Nakonec mě pouští dále. Sever Chorvatska je oproti mořskému pobřeží velmi levný, ve vesnicích jsou památky na válku z 90. let, počasí je stále vražedné, liju do sebe nespočetné litry tekutin, občas po mně vystartuje místní hafan. Pozdě odpoledne jsem na hranicích Bosny a Hercegoviny. Večer pátého dne po 993km vjíždím do města Modriče. Všude je spoustu mešit a je tu velmi levno. Téměř nikde se nedá platit kartou, naštěstí berou eura a vracejí mi peníze v místní měně(Bosenská konvertibilní marka). Opět bez kempu, boseňáci mě posílají do krásného ubytování za 25€. Do Sarajeva zbývá 187km. Jsou tu dvě „ale“. Mám rozsekaný zadek, připadám si jak fakír. A zjišťuji, že ze Sarajeva jezdí vlaky hlavně k moři a autobusy kola neberou. Nejbližší záchrana je Záhřeb. Ráno měním směr, po 50km přijíždím do Slavinského Brodu, odkud se přesunuji vlakem do Záhřebu. Cestou si objednávám přes Flixbus cestu Záhřeb Praha i s kolem.

Teď už jen noční cesta z Prahy do Mšena. Po týdnu jsem opět ve své postýlce s hlavou plnou neskutečných zážitků. Dobro došli.