Tuhle mi kolegyně po práci řekla, že nechápe, proč a co si takovej starej pes potřebuje neustále něco dokazovat. Po celodenním fyzickém zápřahu jsem se převlékl a běžel 15km z práce. Nemám na její otázku odpověď. Anebo ano? Mám rád pohyb. A taky se rád potkávám s lidmi, kteří jsou stejně zaměřeni. Snad proto jsem se dva dny po vytažení posledního stehu (následek drsného pádu) rozhodl znovu sednout na kolo a odstartovat do závodu. Jmenuje se Praha-Doksy. Koná se desítky let a co je podstatné? Projíždí naším městysem. Ano. Na „Rajčák“ se sprintuje o vrchařskou prémii a kostky v Hradčanské ulici každému drobně napoví, jak se jezdí v Belgii při jarních klasikách. Letos se organizace ujala parta Vinohradských šlapek. Bohužel museli pro opravu mostu v Kostelci nad Labem závod zkrátit a posunout start až do Všetat. Tradičních prvních cca 20km po rovině, kdy se balík cyklistů rozjede, srovná, opadne nervozita se nekonalo. Od startu se proto jede pila, boj o pozice před ministoupákem v Čečelicích. Zde se koná první rozčlenění na skupiny. Rychlý sjezd do Byšic, ukončený přejezdem. Byšice mají též klasikářský charakter. Úzká silnice, kostky, krátké, intenzivní stoupání. U pumpy každý ví, do jaké skupiny patří a kolik „parťáků“ má na odpornou protivětrnou hlavní silnici, než odbočí k Řepínu. Řepín. Štěstí pro každého cyklistu, že první pravotočivou zatáčku prosviští ještě padesátkou. V druhé levotočivé stále drží slušnou rychlost a teprve u prvních domků začíná opravdová dřina do kopce. Pár set metrů, pravá, levá, velmi prudká pravá a nekonečná nakloněná rovina, na jejímž konci se nachází vrchařská prémie pro veterány a ženy. Kdo by si dle teoretického studia trasy myslel, že si po kopci lehce orazí, přepočítal by se. Do Nebužel fouká proti. Ač neznatelně, jede se do kopce. Součet dvou faktorů znamená, že buď má cyklista štěstí a za někoho se schová. Nebo smůlu a jede za své, ubývající síly. Nebužely, Střemy, Lhotka. Jojo. Silnice vede převážně z kopce. Ovšem. Za přejezdem brdeček kolem letiště. Ve Střemech se snažíš udržet povolenou padesátku v obci. A do Lhotky je to samá zákruta. Žádný oraz před Kokořínským dolem se nekoná. Co k němu dodat? Průměr 40 tam udrží snad jen profíci. A i ti se nadřou, aby tuto mírňoulince nakloněnou rovinu v překrásném prostředí prosvištěli bez větší ztráty sil. Kdo trasu nezná, netuší, že nejnáročnější úseky jej teprve čekají. Rajčák. Kdo ho jel, stačí mu toto jedno slovo. Kdo ne, nepochopí. Následuje sjezd, kostky na Věrták, znovu sjezd. Nutno podotknout, že v závodě sjezd neznamená oraz. Sjezd představuje adrenalin, zvýšené soustředění, napnutí celého těla a současně jeho uvolnění. Asi jako při střelbě. Ve Mšeně začíná opravdová jarní klasika. Nejprve kostky. Následují technické pasáže. Z Větráku dolů, zatáčka o 180° u Skramouše. Nejsou však na rovině. V Lobči před pivovarem začíná stoupání, které ne a ne ustat. A ejhle. Z Nosálova dlouhé klesání do chladného Žďárského údolí. Jedete-li z kopce,
musíte znovu nahoru. Žďár, Ždírec. K první obci je stoupání viditelné. Byť ne dlouhé, v závodě znamená mnohé. Ze skupiny odpadnou s křečemi někteří cyklisté. Ke Ždírci má každý pro změnu pocit nekonečna. 100m mírně nahoru. 100m lehoulince dolů. A takto opakovaně několikrát po sobě. Za Ždírcem následuje cílová pasáž. 2x nahoru. 2x dolů. Anebo opačně? Poslední 1,5km k Tachovu, kde se nachází cíl je pekelných. Každý chce být rychlý. Každý chce vyhrát alespoň „svoji“ skupinu. Ale všichni toho mají plné zuby. V cíli úsměv a vyplavené endorfiny. Zeptá-li se mě někdo znovu na dokazování si. Neodpovím. Jen doporučím pohyb.
Martin
|